Povím vám pravdu – vím, jaké to je…

Vím, jaké je to na Levé straně – byl jsem tam 30 let…

Můj život na Levé straně a proč jsem to dal.

Povím vám pravdu.

Před chvílí se mi mihla v hlavě myšlenka či vzpomínka a já s tím musím ven. Povím vám pravdu – chci s vámi hrát na rovinu. Vím, jaké je to na Levé straně – byl jsem tam 30 let… Jen jsem se snažil ty vzpomínky vytěsnit.

povim-pravdu

Když jsem byl malý, chodil jsem do školy. Bylo to o vzdělání, i když s pochybnými hodnotami. Systém se ani netvářil, že je v pozadí. Jeho normy a pravdy byly zákonem. Všichni jsme byli vychováváni pro práci. Říkali nám – uč se, aby z tebe něco bylo. Zkoušeli na nás různé testy – jak jsme loajální, jak posloucháme, jak se zařadíme a také tu věčnou blbost, kdy jsme se v 15 letech museli rozhodovat, kam půjdeme do školy či jaké si zvolíme zaměstnání. Jenže to je ještě věk, kdy by potenciál a sny mládí ještě neměly být ničeny…

Nevěděl jsem, jaké že to chci mít zaměstnání, a proto šel jsem na gymnázium. Obvyklá cesta – škola, potom ještě jedna škola. Potom vysoká – však se uvidí, kde to jednou skončí. Moje máma mi vždy nechávala naprosto volnou ruku – veškeré rozhodování nechávala na mně. Dnes vím, že mi tím dala největší dar. Ale také jsem se díky tomu občas dostal na scestí…

Poklop-kanaluPrvní vysokou jsem nedal. Šel jsem s kolektivem na stavárnu do Prahy a říkal jsem si – vyzkouším. Po půl roce jsem pochopil, že fakulta vodních staveb není pouze o stavění přehrad, ale třeba o projektování kanalizací. Bylo to mimo moje sny a myšlenky, které nebyly ujasněné.

V 19 letech jsem byl z domova – sám, bez peněz a bez perspektivy.

Věděl jsem, že po rodičích už toho moc nemohu chtít, dali mi příležitost a nebyli opravdu bohatí. Byl jsem prostě panelákové dítě. Byla to doba, kdy jsme museli mít razítko v občance, abychom neskončili jako příživníci. Jak přežít a vydělat si peníze? Následovaly dva roky brigád, první láska i totální dno. Na druhé straně, když nic nemáte, můžete se radovat z každého dne, kdy je krásně a věci prostě nějak plynou.

Měl jsem docela romantickou představu, že toho až tak moc v životě nepotřebuju. Vzorem bylo okolí, společnost, kdy to 90 % lidi dotáhlo na nájemní byt, škodovku a novomanželskou půjčku. Ale i k tomu zatím bylo daleko.

Více než jeden rok jsem pracoval jako pomocný dělník na šachtě. Moji nadřízení neměli ani 9 tříd. Musel jsem makat, protože tak fungoval tehdy systém. Hlásil jsem se znovu na vysokou školu, a proto jsem byl bez šance na postup v práci. Práci v tvrdých podmínkách v podzemí, v hluku, prachu a s nejrůznějšími lidmi… Mohl jsem je sice hodnotit, ale v hierarchii jsem byl aktuálně nejníže a tak jsem musel držet hubu a krok. Nakonec šlo jen o to – vydržet a připravit se na lepší časy.

Ty nastaly na mojí druhé vysoké, což byla geologická fakulta v Ostravě. Dostal jsem se na celkem prestižní a náročný obor. Stal se mým koníčkem. Začal jsem kolem sebe věci aktivně měnit. Během roku jsem se vyškrábl mezi elitní studenty, bral stipendia, získal místo pomocné vědecké síly na katedře, potykal si s docenty i profesory. Oženil jsem se, sehnal byt a pořídil si pokračování rodu (Stáňa Mrázková – Podnikání z pláže, důchod mám zajištěn :-).

Nastal obrat. Proč?

Kariera

Protože když jsem šel z té blbé špinavé díry, ve které se hroutily sny a kde se odehrávalo to nejtvrdší dělničení, které si umíte představit, byl jsem naprosto pevně přesvědčen a odhodlán, že se tam už nikdy nevrátím… A proto jsem na vysoké makal, abych byl mezi nejlepšími. Musel jsem se prosadit, protože jsem neměl protekci. Učil jsem se ovlivňovat lidi a svět kolem sebe, abych si jej udělal snesitelnějším a podle svých představ. Na akademické půdě to šlo docela snadno. Rád na to vzpomínám.

Ale jaká byla potom volba?

Buď zůstat na katedře a živit se částečně hlavou se slušnou porcí svobody, nebo jít do provozu a vydělávat peníze. Měl jsem rodinu a to rozhodlo. Vrátil jsem se do provozu, ze kterého jsem vzešel. Jenže jsem byl v jiné pozici. Už jsem nebyl outsajdr, pomocník v díře. Uf, vzpomínám si, jak mě ničilo – když k nám do dolu sfáral vedoucí úseku, nesundal si ani rukavice a bavil se jenom s předáky… Byl jsem pro něj nic.

A najednou jsem byl po letech na stejném místě, jako kvalifikovaný inženýr a zejména šéf těch, kteří mi šéfovali před léty. Situace se změnila. I oni se změnili – najednou se ke mně chovali servilně a kamarádsky. Zejména když viděli, že mám našlápnuto. V těch časech jsem si myslel, že to je ten život a osud. Že prostě budeme makat 40 let, sem tam 1-2 dovolené ročně a potom důchod. Všichni kolem se na důchod těšili, dokonce již v mladém věku… Vím, že jsem měl tenkrát na výběr – buď jsem mohl dělat to, co mě baví, nebo vydělávat peníze. Jiné cesty nebyly.

Čas změny…

Že jsem na levé straně a že existuje nějaký cash-flow kvadrant a jiný svět, o tom jsem samozřejmě neměl vůbec tušení. Přišla sametová revoluce a změna poměrů. Vzduch byl čerstvější a svět se otevřel. Bylo mi 29. O tom, jak funguje kapitalismus, podnikání a spousta věcí kolem, jsem samozřejmě neměl vůbec tušení. Ale bylo to něco jako lákání dálek. Pocit vzrušení a dobrodružství. Ztráta pudu sebezáchovy. Silné pochybnosti a odmítání v rodině i mém okolí, které tušilo, že jistému místu v důlním podniku dám brzy valem. Já jsem věděl svoje. První vyfakturované desítky tisíc za sundávání mnohatunových pěticípých hvězd ze šachetních věží byly motivující…

Dobrodružství začalo a byla to jízda. Nejdříve prudká a rychle nahoru. Začínal jsem z úplné nuly a doslova z garáže. Protože dnes již neexistující garáž ve Stonavě na Karvinsku za 500 korun měsíčně (nekřesťanské prachy) byla na půl roku mojí první základnou pro podnikání. Ten rok jsem vydělal svůj první milion a byl jsem v úžasu z jiného světa, který jsem neznal.

Vlastně jsme z toho kapitalismu neuměli vůbec nic, byli jsme úplně blbí. Děje a podnikání jsme rozjeli díky nadšení a entuziasmu. První zásadní nejtěžší krok pro mě byl – propustit po první sezóně svoje první zaměstnance, snad měsíc jsem kvůli tomu nespal. V té době jsem nevěděl, že je to můj první vnitřní konflikt mezi Levou a Pravou stranou. Nakonec to vzali úplně v pohodě.

Není cesty zpět.

Neni-cesty-zpetKdyž jsem začal podnikat, vzal jsem si v podniku neplacené volno na půl roku. Doma z toho žádné nadšení nepanovalo – rodina už mě viděla v tom kariérním žebříčku s následně vysněnou chatou, lepším autem a dovolenou u moře. A já jsem místo toho šel natírat ocelové konstrukce a spravovat střechy. K čemu mi byla kvalifikace a skoro červený diplom? Ještě mám ten metál od rektora z vysoké někde v šuplíku…

Zejména první rok jsem si říkal – když se mi nebude dařit, mohu se vrátit zpět. Vždyť jsem kvalifikovaný inženýr. Když jsem projížděl branami svého bývalého podniku jako dodavatel a novodobý kapitalista a můj bývalý (soudruh) ředitel mi nalíval whisky a servilně se poptával, jaké že to je v tom podnikání a já jsem s ním hrál tu hru… Následně jsem věděl, že není cesty zpátky, byla by to prohra a ponížení. Všichni by mě naoko litovali a říkali by – my jsme ti to říkali, že to nebude lehké…

A taky že nebylo. 20 let podnikání bylo jako na houpačce. Podnikání jsme se učili za pochodu. Výhry, prohry. Euforie i krize a bezesné noci… Někdy to bylo na píšťalku… Ale nebylo cesty zpátky. Peníze byly fajn. Ale ještě lepší byla svoboda, nezávislost. Věděl jsem, že by to zabilo můj život a moje sny, kdybych to měl vzdát. V nejhorších krizích (a bylo jich dost) jsem si vzpomněl na svoje dno hluboko v podzemí. A srovnával jsem to s tím, co mi umožnilo podnikání.

Protočil jsem pěkné peníze, stovky zaměstnanců a rozjel desítky projektů. Hodně s jepičím životem, jiné fungují dodnes. Procestoval jsem kus světa a pomalu, ale jistě jsem dělal tlustou čáru za minulostí. Vlastně ani nevím, kdy jsem se z té Levé strany přesunul na tu PRAVOU STRANU. Ale vím, že bych neměnil. Svobodu naděluji sobě, své rodině, svým dětem a učím ji i jiné lidi. To je ta pravá seberealizace.

Byl jsem na Levé straně jistě 30 let. Potom jsem se 5 až 10 let učil být jinde. Pocity z toho, jaké to bylo na té levé straně, vymizely tak, jako v životě vymizí všechno to horší, ale bohužel i to lepší. Vím, že věci jsou pomíjivé a naučil jsem se žít v přítomnosti. Vím, že věci a děje jsou pouze tady a teď. Nic jiného neexistuje. Teď je největší hodnotou pro mě ta svoboda – proto vám mimo jiné mohu napsat i tento článek. Je mi totiž úplně jedno, co si o tom pomyslíte. Jen chci, abyste věděli pravdu – vím, jaké je to na Levé straně. Byl jsem tam 30 let.

Ideální zaměstnání a krásný život?

Jo – mít práci bez starostí, za hodně peněz… Uznalé šéfy, pracovité podřízené, svobodu a samostatnost. A hlavně jistoty a hooodně volna a peněz. Znáte někdo takové zaměstnání, takovou práci? Jasně, že je to fikce. A protože se lidem nedostává něco z mnou definovaného mixu hodnot z PRAVÉ STRANY, jsou nešťastní, nemají čas, nemají peníze, chuť a přežívají. Nebo žijí cca, mají nějakou tu pozici, příjem, barák, auto, hypotéku a cca jim to klape. A nemají odvahu věci změnit, protože děsivá temnota nejistoty svazuje ruce a ochrnuje mozek.

Znám to, vím, jak žijí lidé na Levé straně a jaké mají starosti a jaký mají život. Znám dobře životy chudých i nešťastných, stejně tak jako životy středních vrstev a milionářů. Znám i životy neskutečně bohatých lidí. A vím, že to opravdu není jen o penězích. Proto si na tu PRAVOU STRANU přidávám čas, svobodu času, svobodu a nezávislost jako faktický stav a seberealizaci takovou, abych mohl být aktivním autorem příběhů svého života.

EURA-v-hrstiA ty peníze? Ony vlastně přicházejí samy, když jim dáváte příležitost, šanci a když je opravdu chcete. Ale na to musíte mít čas…

Znám to, vím, jak žijí lidé na Levé straně a jaké mají starosti a jaký mají život. Ale neumím jim pomoct ani poradit. Mohu ukazovat pouze cestu, kterou znám a kterou jsem zažil.

Proto vám dnes vyprávím střípky ze svého života na Levé i Pravé straně a ty odvážné, co ještě věří ve své sny a potenciál, pozvu do akce s rovnicí

Úkol + příslib + akce = NADĚJE

Ano, když si pohlídáte, jak do oné rovnice dosadíme během pár dnů jistá aktiva, naděje se začne proměňovat v realitu. Odhalíme pár tajemství. Už brzy. Cesta potom ale bude ještě dlouhá. Ale vzrušující a bude vás bavit.

Na další článek si musíte pár dnů počkat. 🙂

Mějte se krásně!

Jirka Mazur


PS: Potřebujete více informací a ještě jste neprošli online kurzem?

Pro jistotu si udělejte rezervaci, abych vás mohl včas informovat a aby vám tato příležitost neutekla mezi prsty. Život na Pravé straně je prostě fajn a když se to umí a chápe, je i snadnější, produktivnější, smysluplnější… Ale není pro každého!

Jirka Mazur
Jirka Mazur, podnikatel a autor programů z edice ŽIVOT NA PRAVÉ STRANĚ, KDE JSOU MOJE PENÍZE, GOLDWINNER, PODNIKÁME NA BURZE, WINSIGNALS a dalších. Rozdávám zlato a měním lidem životy.
Komentáře
  • ZAČNĚTE ZDE

    Mých 13 tajemství o 25 letech života
    a podnikání na Pravé straně


    Inspirujte se v mém ebooku:
    "Jak jsem poznal tajemství z Pravé strany v praxi podnikatele"

  • Rubriky a témata blogu
  • Online kurzy o podnikání
    První kurzy na čs. internetu, které se opravdu věnují podnikání.

    Nečeká vás žádná esoterika, planý osobní rozvoj, ani okopírované návody. Naopak - čeká vás autentický program z mé dílny opřený o 27 let zkušeností v podnikání.

  • Řekli a napsali o projektu ŽIVOT NA PRAVÉ STRANĚ:

  • Jsme na Facebooku: